1.-16.10.2023 Říp Blaník aneb poprvé na těžko
Rok se s rokem sešel a já se vydala na další pouť. Tentokrát už na těžko. Koupila jsem si svůj první stan, spacák a karimatku. Dlouho jsem řešila poměr cena, váha, kvalita. Nakonec vyhrál Decathlon, odkud mám i boty. Nejdříve jsem si dvakrát vyšla na procházku se stanem, abych se ho naučila stavět. Byl to vskutku dobrý nápad a naostro jsem to pak zvládla v pohodě. Zabalila jsem si batoh, který díky podcastu Stezky Českem dostal jméno. Jedna holka šla Stezku s Vildou, tak já ten svůj pojmenovala Tonda. Tondu jsem původně koupila na svůj stokilometrový pochod, ale nakonec byl zbytečně velký 40l a proto se z něj stal kamarád na delší treky.
6.10.2023
Mezi službami jsem našla skulinku a vyrazila na tři dny směr Roudnice nad Labem. Místo, kde jsem před rokem končila. Odtud jsem došla k hoře Říp. Počasí mi opět přálo a já viděla krásné České středohoří. Když jsem stoupala vzhůru na Říp, přišel mi batoh Tonda strašně těžký. No vážil 12-15kg a když člověk není zvyklý, tak je to dost. Naštěstí mne to neodradilo a já pokračovala dál. Z kopce dolů už to šlo lépe. Prošla jsem stejnou trasou až do Mlčechvostů a odtud jsem u Vltavy odbočila na druhou stranu. Došla jsem do obce Vepřek. Toto velmi nenápadné místo, jehož historie sahá až do doby kamenné, patří k slavným tvrzím popisovaným v našich dějinách. Zdejší škola z 12. století pamatuje mnoho generací a místní se pyšní unikátním vodním mlýnem. My na své cestě nemineme středověký kostel Narození Panny Marie s románskými základy a zvonici ze 14. století, které stojí na vyvýšenině za obcí. Pokračovala jsem přes další místa až jsem došla do Velvar, které byly chvíli i královským městem. "Ó Velvary, ó Velvary…" začíná místní píseň a probouzí v nás zvědavost prozkoumat místo, odkud se podle legendy dodávala vařená vejce na stavbu Karlova mostu. Za městem jsem ještě vylezla na vyhlídku Radovič, odkud byl pěkný výhled nejen na město. Pokračoval jsem dál. Ještě jsem za sebou viděla Říp. Pak jsem klesala do Kralup nad Vltavou. Od altánu jsem si mohla prohlédnou město z výšky. Kralupy patřící téměř 600 let Řádu Křižovníků s červenou hvězdou prošly v minulosti mnoha zkouškami – útrapami 2. světové války, bombardováním na jejím sklonku i několika rozsáhlými povodněmi. Přesto zde na nás dýchne "nadhled a vůle", o kterých může vyprávět socha Josefa Švejka na Palackého náměstí nebo Pekárna U Hrdinů v nedaleké Jungmannově ulici. Informační centrum nám představí další atraktivity města – kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava, Most T. G. Masaryka aj. Já byla domluvená s kamarádkou Míšou, že mne odtud kousek doprovodí. Přidala se ke mě na konci města a společně jsme šlapaly dál. Přes Otvovice a Zákolany jsme došly až na Budeč. Kde je rotunda sv. Petra a Pavla – nejstarší stavba v Čechách (postavené po roce 895). Naproti ní jsou odkryty základy další stavby, kostela Narození Panny Marie z počátku 10. století. V tomto centru vzdělanosti se Václav pilně oddával studiu (podle pověstí tu stála pohanská škola už za knížete Kroka). Bylo tu pár lidí a i když sluníčko zapadalo, nechtěla jsem tady zůstat. Tak jsme šly ještě kousek dál směrem k Okoři. Nakonec jsem zakempila kousek od Zákolanského potoka. Ještě jsem s Míšou poseděla, postavila si stan a Míša odešla tmou na vlak domů. Já poprvé spala sama ve stanu.
7.10.2023 Okoř - Sýkořice
Ráno jsem se sbalila a vyrazila směr Okoř. U hradu ze 14. století jsem posnídala a pokračovala dál přes Malé Číčovice kolem Zooparku Zájezd. I z cesty byly vidět některá zvířata. V Buštěhradu jsem zašla k místnímu baroknímu zámku a podívala se i do jeho zahrady. Prošla jsem po okraji Kladna Švermov, kde jsem se trochu bála místních obyvatel. Přes Vinařice na Vinařickou horu, odkud byl pěkná výhled do kraje. Došla jsem až do Libušína. Zde bydlí jeden z mých bratrů a sám mi nabídl, že se mám stavit na oběd. Po dobrém obědě jsem pokračovala dál. Došla jsem k Hradišti Libušín. Na samém vrcholu kopce se nachází kostel sv. Jiří z 10. století a nedaleká dřevěná zvonice z 15. století. Místo, kde lidé žili už od 6. století, si pamatuje nejeden lidský příběh. Dokonce u nedaleké Libušiny studánky, zvané též Hradištní, podle Kosmovy kroniky kněžna Libuše pronesla věštbu o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Odtud jsem pokračovala dolů k velkému Turyňskému rybníku, též zvanému Záplavy. Původně královský rybník ze 14. století je dnes přírodní rezervací s ptačí pozorovatelnou a vyhlášeným rájem rybářů. Dále mě cesta vedla do Kamenných Žehrovic. Dále kolem Tuchlovické haldy k Lánské oboře. Pomalu se setmělo a já pořád nemohla najít místo na spaní. Pokračovala jsem dlouho lesem, až jsem došla na jeho okraj a uviděla svítící Sýkořice. U lavičky na kraji lesa jsem si postavila stan a čekala mne dlouhá větrná noc.
8.10.2023 Sýkořice - Beroun
Ráno jsem vyskočila, zabalila stan a seběhla dolů do Sýkořic. Jméno obce je logicky odvozeno od sýkorek, ale že místní osadníci měli v 16. století povinnost ke hradu Křivoklátu odevzdávat tolik kop sýkorek, kolik je nedělí od sv. Petra a Pavla do sv. Václava, to by si jen málokdo pomyslel. Všichni zde ještě spali a já pokračovala dál do Zbečna. Došla jsem rovně po zelené turistické značce kolem roubeného Hamousova statku z 16. století a původně románského kostela sv. Martina. Když jsem se odpojila vlevo od hlavní silnice, po pár metrech jsem minula kapličku připomínající místo zavraždění Břetislava II. roku 1100. Pak ještě kousek podle řeky a zase pěkné stoupání do kopců. Za každou zatáčkou se skrývalo další stoupání a mě to přišlo nekonečné. Nakonec jsem došla k pěknému altánu, odkud byl výhled na Berounku. Tam jsem si uvařila kávu a konečně posnídala. Posilněná jsem pokračovala ke krásnému hradu Křivoklát. Co vše je tu původní od založení Přemyslem Otakarem II. z 12. století, se můžeme jen dohadovat. Stěny hradu pamatují Otce vlasti – věznění malého Karla IV. jeho otcem, návrat do rodné země, narození prvorozené dcery Markéty, sepsání zákoníku Majestas Carolina i zdejší působení jeho syna Václava IV. U pomníku knížete Fürstenberka jsem se ještě vyfotila s hradem a šla dále až k vyhlídce Paraplíčko nad soutokem Rakovnického potoka s řekou Berounkou. Sešla jsem k řece a pokračovala krajinou dál až do Nižboru, kde se nachází pěkný zámek. Odtud vedla má cesta kolem Stradonického opida k rozhledně Děd. Několikrát jsem tuto rozhlednu navštívila, ale nyní byla už pro špatný technický stav uzavřena. O výhledy do kraje jsem ale nepřišla. Za chvíli se mi naskytl pěkný výhled na město Beroun. Moje únava už mne dohnala a navíc to bylo ideální místo pro příští návrat. Sešla jsem z kopce dolů do města a když jsem šla kolem kostela sv. Jakuba, nahlédla jsem dovnitř. Ač nejsem věřící, tak jsem šla poutní cestu a navíc mne tyto místa lákají, protože zde dýchá historie. Na nádraží jsem sedla na vlak a odjela domů.
11.10.2023
Odsloužila jsem dvě noční služby a vyrazila opět na trasu. Noční se mnou sloužila kolegyně ze Zdic a tak jí nedělalo problém mne hodit do Berouna. Odtud jsem s Tondou na zádech vyrazila vzhůru k Tetínu. Slovanské hradiště založené kněžnou Tetou, Krokovou dcerou, už vzpomíná v kronice Kosmas. Přemyslovský hrad byl o něco později spojen především s životem kněžny Ludmily, která v Tetíně našla roku 921 mučednickou smrt. Došla jsem na místo, kde stávalo v 9. století slovanské hradiště a hrad od 13. století. Skalní útvar s rozvalinami je zároveň obdařen úchvatnými rozhledy do kaňonovitého údolí Berounky s neopakovatelnou přírodou. Kolem pramene Koda jsem došla do Srbska. Název obci údajně dali Srbové, věrní služebníci z družiny sv. Ludmily, kteří s ní přišli z její domoviny a po celou dobu ji doprovázeli. Po její smrti se rozhodli zůstat a usídlili se právě zde. Za železničním přejezdem jsem došla k řece a přešla přes most. Za ním jsem pokračovala vlevo, po břehu a proti proudu Berounky, po NS Po stopách českých králů. Vysoké skalní útvary nad vodou mne doprovodily k rozcestníku V Kozle. Do obce Hostim odsud jsem došla po NS Srdcem Českého krasu, malebným údolím říčky Loděnice. To už bylo jen kousek do Svatého Jana pod Skalou. Významné poutní místo je opředeno mnoha legendami. Pamatuje prvního křesťanského poutníka Ivana, dnes uctívaného světce, který zde žil v 9. století v jeskyni. Zjevil se mu sv. Jan Křtitel na pomoc proti démonům i s poselstvím pro knížete Bořivoje, který měl po Ivanově smrti v místě vystavět kostel a vysvětit ho Panně Marii a sv. Kříži a patronem místa stanovit sv. Jana Křtitele. Měla jsem trochu obavy, zda zvládnu vyjít až na vyhlídku ke kříži, ale nakonec to nebylo to nejtěžší, co mne ten den čekalo. Cestou nahoru jsem potkala starší kamarádku z dovolené na Madeiře Věrku, kterou jsem ulně náhodou potkala i před rokem cestou z Řípu. Výhled od kříže ze skály je nádherný a stojí za námahu. Dál to začalo být horší. Od kostela totiž vedla cesta hodně nahoru táhlým kopcem, který mi vážně dal zabrat. Přece jen jsem byla po noční službě. Za Boubovou jsem konečně mohla začít klesat k Bubovickým vodopádům, které vlastně vodopády nejsou. Kdybychom tu chtěli potkat padající vodu, museli bychom počkat na opravdu intenzivní a dlouhodobější dešťové období. Odměnou za sportovní výkon je pohodlná cesta údolím až ke Kubrychtově boudě. Už jen informační cedule na dřevěné stavbě připomíná okamžiky její velké slávy. Pokračoval jsem odsud cestou v údolí ke stejnojmennému rozcestníku. Odbočila doleva do kopce, stále po červené, až jsem došla ke Karlově studánce u rozcestníku Králova studně. Jak jméno prozrazuje, místo navštěvoval z nedalekého Karlštejna sám Otec vlasti. Odtud dále kolem 350 let starého Dubu sedmi bratří vedla cesta až do Karlštejna. Neodolala jsem a prošla areál hradu. rad založený roku 1348 českým králem a císařem Karlem IV. zaujímal v té době velmi výjimečnou roli. Stal se úkrytem pokladů, říšských korunovačních klenotů a zároveň místem pro královu sbírku obrazů a svatých relikvií, včetně ostatkového kříže. Karlštejn zůstal národním klenotem dodnes. Pokračovala jsem dále do obce Mořinky. Velmi upravená a přívětivá ves, zmiňovaná už za časů krále Karla IV., spojovala hrad Karlík s Karlštejnem. Dále mne čekalo další trauma Karlík. Byla jsem zde již několikrát a vždy mi kopec u zříceniny hradu dal zabrat. Ve své kronice zmiňuje hrad Václav Hájek z Libočan. Píše, že Karlík založil Karel IV. údajně pro královnu a její dvůr, protože na nedaleký Karlštejn neměly ženy povolený přístup. Tuto hypotézu vtipně využil spisovatel Jaroslav Vrchlický ve své hře Noc na Karlštejně. Došla jsem pod kopec, napila se namazala nohy a v pohodě vyšla vzhůru do Vonoklas. Dále jsem pokračovala po okraji skal s vyhlídkou do kraje a na protější kopec, který mne čekal. Nejdřív jsem ale sešla do obce Karlík a odtud do Dobřichovic. Od zámku Dobřichovice s kaplí sv. Judy Tadeáše jsem sešla na promenádu podél břehu Berounky. Už jsem byla hodně unavená a tak jsem zakempila blízko promenády u řeky.
12.10.2023 Dobřichovice - Kamýk nad Vltavou
Vyspala jsem se celkem dobře, no byla jsem hodně unavená. Pobalila jsem stan, uvařila si na lavičce snídani a vyrazila přes lávku do Brdských kopců. Došla jsem až k rozcestníku Hvíždinec. Odbočila jsem až na vyhlídku, ze které byl pěkný výhled do kraje. Dál mne cesta vedla až k poutnímu areálu Skalka. Od poustevny, která je pomyslnou branou ke známému baroknímu areálu ze 17. století. Sešla jsem odsud křížovou cestou se čtrnácti kapličkami ke kostelíku sv. Máří Magdaleny. Zde jsem se chvíli kochala a užívala si výhledy na Mníšek pod Brdy. Pomalu jsem sešla do Mníšku, kde dominuje náměstí krásný kostel sv. Václava. V supermarketu jsem si koupila svačinu a pokračovala dál až k rozcestníku Malá Svatá Hora, k níž jsem si trochu zašla. Přes obec Voznici jsem šlapala dál až k altánu Králova Stolice. Ten tu údajně stával už od 18. století, kdy zde hrabě Mansfeld zřídil oboru na červenou zvěř. Avšak obora získala jméno po výšině, kde se k občerstvení na svých honech zastavovali už čeští králové. Došla jsem k železničnímu přejezdu Stará Huť a odbočila k Dobříši na oběd. Vybrala jsem si restauraci na jejím okraji Na Prachandě. Rozhodně jsem nelitovala. Jídlo jsem si vybrala už venku a tak jsem si hned objednala. Než jsem se stihla vrátit z toalety, už jsem měla na stole výborné noky i pivko. Na závěr jsem si dala kávu a posilněná spěchala zpět přes Starou Huť kolem velkého rybníka Strž přes památník Karla Čapka. Zde měl spisovatel své venkovské sídlo a napsal tu svá poslední díla. Dále jsem pokračovala do obce Budínek. Zde je malebně zdobená kaplička Nanebevzetí Panny Marie. Prošla jsem Daleké Dušníky a Nečín. Mířila jsem ke Kamýku. Mezitím se začalo stmívat ajá se hrnula s čelovkou dál. Občas na mne zasvítili očka lesních zvířat. Kousek nad Kamýkem jsem na louce postavila stan a uložila se ke spánku.
13.10.2023 Kamýk nad Vltavou - Miličín
Pobalila jsem brzy ráno stan a vyrazila z kopce dolů do ještě spícího Kamýku. Svítící město se odráželo ve Vltavě. Byl to krásný pohled. Po přejití kamenného mostu mne čekalo stoupání na další kopec. Pomalu vycházelo sluníčko a já došla do obce Brzina. Dále jsem pokračovala do Svatého Jana, nejmladší vesnice na Sedlčansku. Odtud vedly mé kroky dál krásnou krajinou, kterou mám moc ráda až do Bláhovy Lhoty. Před Počepicemi jsem narazila na velké hejno bažantů, kteří přede mnou utíkali. Tolik jsem jich pohromadě ještě neviděla. Došla jsem do Počepic, přes které jsme jezdívali z chalupy v Jižních Čechách. Kdy přesně byly Počepice založeny, se neví. První písemná zmínka o Počepicích vychází z roku 1219 z darovací listiny Přemysla Otakara I., který milevskému klášteru věnoval statky, a na které je kromě jiných podepsán Ctibor z Počepic. Počepičtí rytíři tu založili kostel, poprvé zmíněn roku 1350. Ves leží v nadmořské výšce 441 m, 11 km jižně od města Sedlčany. V současné době se obec Počepice skládá z 5 místních částí - Počepice, Rovina její součástí je Veselíčko, Skuhrov, Vitín, Oukřtalov. U Křemenic na mne koukala zvědavá lama asi stejně překvapeně jako já na ní. V dálce byl vidět zámek ve Vysokém Chlumci, kolem kterého jsem kdysi šla svoje první Prčice ze Sedlčan. Přes Ředičky jsem došla až ke zřícenině hradu Zvěřinec. Zde pobýval Mistr Jan Hus poté, co musel opustit Prahu. Majitel hradu Václav ze Zvěřince byl Husovým velkým stoupencem, který se později nezdráhal připojit svůj podpis a pečeť na stížný list směřovaný do Kostnice. Hrou dějin byl hrad zničen právě husity. V mladších dobách kraj navštěvoval Karel Hynek Mácha, jezdil sem do otcova rodiště na prázdniny. Dále jsem přes Krasejovice mířila k Prčici. Zastavila jsem se u léčivé studánky Ježovka s kapličkou. Toto místo, kde zdroj vody podle pověsti nikdy nevysychá. A už jsem došla přes Kamenný most od Sedlce do Prčice, konečné slavného dálkového pochodu, kterým vlastně může za všechny mé další cesty. Konečně jsem se mohla vyfotit s kamennou botou, která je při pochodu obležená množstvím pochodníků. Nyní bylo město až podivně prázdné. Potom, co jsem si užila prázdné městečko, pokračovala jsem dál krajinou až ke kalvárii nad Miličínem. Od kaple jsem sešla k Miličínu, kde jsem musela dlouho čekat na synka, který mi slíbil odvoz domů. Musela jsem na dva dny do práce a bylo třeba se po cestě trochu zcivilizovat.
16.10.2023 Miličín - Blaník
Po splnění pracovních povinností jsem zabalila Tondu tentokrát nalehko a vyrazila autobusem do Miličína. Odtud jsem pokračovala dál po trase poutní cesty. Kus cesty vedl podle silnice do Votic. Prošla jsem kolem Oldřichovského jezera až ke kapli sv. Vojtěcha. Díky velkému kácení stromů v okolí září její bílá barva široko daleko. Odtud jsem seběhla z prudkého kopce dolů kolem zázračné studánky – Svatovojtěšského pramene s altánem – do osady Amerika. Po červené jsem šla rovně, společně s NS Po stopách bitvy u Jankova (jedné z nejkrvavějších bitev 30leté války, která se odehrála 6. 3. 1645). Prošla v bezpečí chráněných mohutných dubů na břehu Dubového rybníku k sousednímu Vražednému rybníku. Ten jsem obešla zleva a už přicházíme k rybníku Královna, kde je i stejnojmenná obec. Dále do Odlochovic po zeleném značení k bráně do parku novorenesančního zámku s kaplí sv. Jana Nepomuckého. Pokračovala jsem krajinou nahoru dolů podél pastvin do nejstarší obce v okolí, Šlapánova, s původně románským kostelem sv. Petra a Pavla. šla jsem krajinou a Blaník už byl na dohled. Najednou jsem byla zase v Louňovicích pod Blaníkem, odkud jsem před rokem vycházela směr Říp. Nyní jsem od ŘÍpu přišla a přede mnou byl zase ten bájný Blaník. No tak hurá vzhůru. Na vrcholu mě čekala opět zavřená rozhledna. Teď už byl skoro konec výletu a na mne dopadl smutek z konce cesty. Došla jsem do obce Kondrac a počkala na autobus do Vlašimi. Chtěla jsem se opět zastavit na palačinku v místní skvělé Rodinné cukrárně, kterou nám kdysi doporučila Výleťák. Palačinka neměla chybu, ale vyslechla jsem, že cukrárna končí. Staří chtějí do důchodu a mladí k tomu nejsou. No velká škoda. Ale já už měla plány na příští rok. Vyrazim na Stezku Českem.
