19.5.2018 - Pochod Praha Prčice
Tak mě lákal velice
pochod Praha Prčice,
chodila jsem pravidelně,
aby nebyl problém pro mě
ujít celých sedmdesát
a přitom si pauzičku dát
na svačinku občas větší,
no kdopak teď tohle řeší.
Ráno v 5 jsem startovala,
svižné tempo klidně dala,
v Týnci, co je u Sázavy,
první pauzu mají davy,
a v mé botě kamínek,
dal puchýři záminek.
A tak lepím náplast první,
vydávám se po značení
směrem město Neveklov
s úsměvem a beze slov.
Na razítka fronta stojí,
na náměstím oběd hřejí,
u mé sestry nejmilejší
řízek dám si, k němu kaši.
Záchod rychle využiju,
ponožky si vyměňuju,
lepím ještě puchýř nový,
promazávám trochu nohy
a zas zpátky na trasu,
nevycházím z úžasu,
nad krásou té krajiny,
není tu moc roviny.
Do Kosovy Hory dojdu,
velkou krizí si tam projdu,
puchýře že pěkně bolí,
dál jít velkou vůli stojí,
náplasti ale jsou dobré,
znají je už nohy obě.
No bez boty domů nechci,
to by bylo trapné přeci,
tak druhý dech zvolna chytám,
zase šlapu, skoro lítám.
Nálada je kolem milá,
atmosféra vlastně skvělá.
Všude slyším zase Mládka,
cesta je teď pěkně hladká,
před Prčicí bouřka malá,
jen pár kapek ale dala,
konečně jsem na náměstí
a mám botu, cítím štěstí.
Týden ještě puchýř léčím,
na rok příští už se těším.
Start tohoto pochodu je ve 4 50h ráno u metra Háje. Po nutné registraci jsem prošla výstupní kontrolou a svižně vyrazila po trase. Už v Milíčovském lese čekala tajná kontrola. V Průhonicích jsme prošli přes park a běžně zavřenou bránou vyšli ven. Pokračovali přes kopce nahoru dolů až do první zastávky v Týnci nad Sázavou.
Šlo se mi dobře, jen jsem cítila kamínek v botě. Nechtěla jsem se zdržovat a v Týnci koukám, že mám na spodní části paty asi centimetrový puchýř. I nalepila jsem první gelovou náplast a šlapala dál. V Týnci jsem jako doma, protože jsem bydlela v nedaleké vísce a sem chodila na základní školu.
Přes pole louky a vesničky jsem došla až k občerstvení na 35km, tedy na půl cesty. Zde jsem se i já občerstvila domácí limonádou a nějakou dobrotou.
Odtud už to bylo kousek do Neveklova, kde bydlí má sestřička, která mi připravila oběd. Vyměnila jsem ponožky, přidala další náplast na zvětšující se puchýř, využila toaletu a po kávě pokračovala dále.
Cestou jsem trochu lovila kešky, ale když byla keš na stromě, tak jsem tam nelezla.
Počasí nám celkem přálo, jen občas spadlo pár kapek pro osvěžení. Došla jsem do Kosovy Hory a opět jsem musela dolepit stále zvětšující se puchýř. Vypila jsem kofolu a pajdala dál. Chvíli trvalo, než gelová náplast utlumila bolest a já se mohla rozběhnout. Prošla jsem velkou krizí a skoro to chtěl vzdát, ale jsem bojovník a šla jsem dál.
Cestou bylo veselo a někteří spolupochodníci zpívali zpívali píseň Ivana Mládka. I díky nim jsem nakonec i já došla ve 20 30h na náměstí slavných Prčic, kde jsem dostala vytouženou botu. Když jsem volala synovce, který mě měl odvézt, zjistila jsem, že parkuje v Sedlci, protože k Prčici nebylo možné dojet. Chtělo se mi skoro brečet, ale musela jsem ještě kus popojít. Nic méně to stálo za to a já byla spokojená. puchýř jsem ještě dlouho dohojovala, ale chybama se člověk učí.
