21.-22.4.2023 Military deat march

A přišel den D. Já se dobře vyspala a odjela autobusem do Vimperka. Tam jsem se ubytovala na dvě noci v apartmánu s výhledem na zámek. Došla jsem si na druhý konec města do pizzerie na večeři. Bohužel neměli těstoviny, které jsem si vyhlédla, tak jsem se musela spokojit s pizzou - samozřejmě špenátovou. Po večeři jsem se vrátila na ubytování, vypila kávu, pobalila jen nejnutnější věci na cestu, namazala nohy a vydala se do kempu Vodník, kde se ve 22h startovalo. Zaregistrovala jsem se a čekala na odstartování pochodu. Bylo tu hodně lidí. Někteří to chodí pravidelně. Pak jsem šla dle svého plánu směr Volary. Na tomto pochodu si cestu volí každý sám, jen je nutné se hlásit v kontrolních bodech. Nasadila jsem své nacvičené tempo a za pomocí hůlek se řítila tmou. Sotva jsem opustila asfalt, cesta se změnila v potok. Ve tmě s čelovkou bylo náročné projít suchou nohou. Došla jsem až do Kubovy Huti, kde jsem se musela podívat na nejvýše položené nádraží. Dále jsem pokračovala až do Volar. V lese jsem si za tmy otevírala darovaný energetický nápoj v plechu. Bohužel se mi to moc nepovedlo a tak jsem skoro plný nápoj, který jsem pořádně neotevřela a utrhla ouško plechovky, strčila do síťky batohu. Nechtěla jsem plechovku vyhodit v lese. Ona mi tedy částečně vytekla do zad na batoh a oblečení. Když jsem k ránu docházela do Volar, byla mi i přes docela teplou noc, docela zima. Ale ve Volarech byl na stanovišti teplý čaj a výborný guláš. Rychle jsem se občerstvila a šlapala dál. Musela jsem navštívit místní hřbitov, kde jsou pochované ženy, které zahynuly při pochod smrti v roce 1945. Na jejich počest se tento pochod koná. Za Volarama začalo svítat a já viděla stoupat šumavskou mlhu v kopcích. Další bod kontroly byl v Husinci. Cesta mne vedla přes zbytky hradu Jan Hus, z něhož byl pěkný pohled na řeku Blanici. V Husinci jsem si dala kávu bohužel bez mléka a ještě jednu porci guláše. Po mě se na kontrole hlásil pán se stejným příjmením jako já. Dělala jsem si srandu, že je to příbuzný. Nakonec si se svou partou sedl i mému stolu. Byl mi povědomý, tak jsem přemýšlela, odkud ho znám.  Nakonec jsem na to přišla. Je to herec Smíchovského divadla a hraje i v televizi. Měli v plánu původně všechny tři trasy pochodu, ale už tady byli dost unavení. Nakonec zvládli jen tento okruh. Já se ale dlouho nezdržovala a pokračovala v pochodu, aby mi neztuhly nohy. Došla jsem až k Mářskému vrchu, na který mám vzpomínky z dřívějška, proto jsem neváhala zašla si i na rozhlednu. Byl odtud pěkný výhled na můj další cíl Boubín. Ve Vimperku jsem se stavila na ubytování, opět namazala nohy, vypila ledovou kávu, co jsem tu zapomněla a pokračovala na Boubín. Cestou jsem narazila na partu prima chlapců ze Šumavy. Věkově byli mladí i starší. S nima jsem došla až na vrchol. Už jsem toho měla dost, ale oni mne povzbuzovali, tak jsem i já stanula šťastně pod rozhlednou. Ale i cesta dolů byla hodně náročná, protože se setmělo. Na kopci byli ještě zbytky sněhu, bláto a kořeny. Parta byla ale tak ohleduplná, že počkali, až sejdu na cestu a pak teprve vyrazili směr Vimperk. Dlouho jsme šli společně, ale před městem mě hoši opustili a já šla asi nejdelší dva kilometry v životě. Skoro jsem to chtěla vzdát. Nakonec jsem došla do cíle a převzala diplomy i válečné kříže za zdolání pochodu. Na rozloučenou mi říkali, že příští zas. Já si to ale nemyslela. Byla jsem úplně vyřízená. Sotva jsem se doplazila do ubytování. Ve sprše jsem skoro omdlela. O půlnoci jsem usnula jako zabitá. Ale ráno v 7h už jsem byla jako rybička. Dala jsem ještě jednu sprchu, abych si umyla hlavu, posnídala a vyrazila na zámek. Měla jsem v plánu odjezd až po 12h. Stihla jsem prohlídku zámku, ve kterém jsem byla někdy před třiceti lety. Pak jsem si vyzvedla batoh a odešla na nádraží. Měla jsem drobné puchýře, ale nic strašného. Tak za rok zas. 😀