5.8.2023 Kudy chodili trempové

Ráno jsem dojely já a moje kolegyně Timea do Petrova u Prahy, kde startoval pochod. Na tento pochod jsem se dlouho chystala, ale letos to poprvé vyšlo. Timi se na padesát kilometrů necítila, ale trasa na 36km měla kus společné trasy, tak jsme vyšly. Už první stoupání bylo dost náročné, ale ty výhledy na řeku Sázavu stály za tu námahu. U kontroly kousek od rozhledny Pepř jsme se poprvé rozdělily. Já se vydala k rozhledně, která nebyla na trase, ale chtěla jsem jí vidět. Timi jsem dohnala až v Kamenném Přívozu. Tam jsem zjistila, že jsem ztratila papírový popis cesty, kam se dávaly kontrolní razítka, ale měla jsem trasu staženou do mobilu. U nádraží jsme se rozdělily a já pokračovala dále na Panskou skálu. Pomalu začalo poprchávat. Došla jsem až do Kamenice dále přes Sulice, kde jsem trochu zabloudila. Dále přes Psáry a Libeř. Pak následovalo klesání k řece. Už dost pršelo. Často cestu křížil potok. Nejdříve se mi dařilo přecházet suchou nohou. Pak už to nešlo a měla jsem tak mokré boty, že mi to bylo jedno. Od Davle do Petrova jsem skoro běžela, abych stihla vlak. Timi na mne čekala v cíli asi 1,5h. V druhé polovině cesty jsem spěchala a všechny věci jsem měla v batohu pod pláštěnkou, proto jsem nejedla a ani nepila. V cíli jsem si vyzvedla diplom a už jel vlak. Ve vlaku jsem si trubka dala jen hořkou čokoládu. Když jsme dojely do Prahy, udělalo se mi zle a málem jsem omdlela. Sotva jsem zvládla vystoupit. Timi se o mne bála a počkala, až budu schopná dojet domů. Tohle byl další zlom v mém chození. Od té doby si hlídám jídlo, pití a občas si dám i hroznový cukr, který nosím pořád sebou.