Spolužačka

Světlo si se mnou svou hru hraje,
stíny od stromů odráží
a rozcuchaná hlava má je,
snad učesat ji dokáži.
Byla nás tenkrát plná třída,
puberta pubertu hned střídá,
a samý holky jak se sluší,
náušnic všechny plné uši.
Že třídní byla jako máma
tak trpělivost měla s náma.
Na praxi nehty pěkně krátké,
zástěrky, čepce zase hladké.
Svačinu každá ať si nosí,
a kdo jí nemá, kousnout zkusí.
Tak jsme si žily čtyři roky,
odteklo vody z každé řeky,
že staly se z nás velký holky,
pro svoje děti pečem vdolky
a pubertu s nimi přežíváme,
však samy na ní vzpomínáme.
Proč tohle všechno píšu vlastně,
dnes pro nás zvony zní dost smutně,
my zase jsme si daly sraz
nad rakví právě jedné z nás.