31 dní na Stezce Českem + 2
Dlouho v hlavě zrál mi nápad,
vyrazit si až na západ,
tak jsem s plným batohem,
šla obcházet naší zem.
Z Rehau je to kousíček,
západní tam cípeček,
jaro plné bláta louží,
všechno kvetlo, bylo svěží.
Krušné Hory trochu znám,
Boží Dar teď poznávám,
nad Děčínem Sněžník stojí,
rozhlednu tu pěknou mají.
K Labi velké klesání,
za přívozem stoupání,
Hřensko je zas plné lidí,
po požáru formu ladí.
Šplhám do všech vyhlídek,
moje nohy chtějí lék,
dál je kámen severní,
schován v lese, své sny sní.
V Chřibské potkám anděla,
co mi radost udělá,
poznám hory Lužické,
Luž má davy veliké.
V Jizerkách mi trochu prší,
to těm kopcům ale sluší,
V Krkonoších sluníčko,
připálí mě maličko.
Na Sněžku jdu z Luční boudy,
na svítání davů proudy,
výhledy jsou však i dále,
k Pomezkám pak klesám stále.
Cesta chvíli stoupá, klesá,
v Adršpachu srdce plesá,
Teplické jsou krásné skály,
Broumovské mi zabrat daly.
Zase stoupám do hor dalších,
ztrácím se tu trochu v lesích,
při bouřce se vážně bojím,
v Neratově světlo vidím.
Orlice dost divoká je,
pevnost Bouda má své taje,
na Hedeči za babičku,
zapaluji z vosku svíčku.
Na Sněžník zas cesta stoupá,
až se v potu poutník koupá,
přes Parsek na Smrk mířím,
Rychlebek si vážně vážím.
Dobrá Voda zdá se smutná,
příběh řádů různých prý zná,
vracím se směr Jeseníky,
Šerák kopec převeliký.
Přes Keprník ke studánce,
do sedla zas sejdu přece,
na Praděd když noha stoupá,
podzim už se v barvách koupá.
V podbeskydí prošla voda,
brodit musím, ne moc ráda.
Starý Jičín má hrad pěkný,
možná jenom příliš vzdušný,
Beskydy jsou hory krásné,
nad výhledy člověk žasne,
na východě kámen stojí,
letos končím cestu svojí.
Ve světě jsou krásné cesty,
přírodou i třeba městy,
to co tady ale máme,
mnohdy příliš málo známe.
1 - Pátek 3.5.2024
2.5.2024 večer jsme nastoupila na Florenci do autobusu a kolem 22h dorazila do Chebu. Tam jsem se vyspala v apartmánu a ráno sedla na vlak směr Aš a Rehau. Do vlaku přistoupila kamarádka Jana, která si užívala pobyt ve Františkových lázních. Z německého Rehau jsme vyrazily směr Česká republika. Došly jsme na nejzápadnější bod naší země a tím začala první etapa Stezky Českem. Cestou jsme přešly přes most Evropy, kolem válečného památníku, zaniklé vsi pěknou krajinou až do obce Krásná, kde je u rybníka obří lavička. Cesta nás dovedla do Aše, nad kterou se tyčí rozhledna Háj. Měly jsme štěstí, že byla otevřená a tak jsme si mohly prohlédnout okolní krajinu z výšky. Pokračovaly jsme dál a v okamžiku, kdy jsme dostaly chut´ na kávu, se před námi objevila krásná kavárnička Zapadákov, kde jsme pěkně posvačily a vypily výbornou kávu. Kolem třetí hodiny po asi 30. kilometrech mne Jana opustila na vlak zpět do lázní a já pokračovala dál sama. Cesta vedla kousek na české a kousek po německé straně. Došla jsem až do městečka Plesná, kde bylo spousta divných lidí, tak jsem se snažila rychle zmizet daleko za město. U přístřešku v lese jsem si postavila stan, uvařila večeři a zalehla.
2 - Sobota 4.5.2023
Ráno opět rychlá snídaně, pobalit a hurá na stezku. Cesty byly hodně blátivé a brzy jsem došla na skalní vyhlídku Vysoký kámen. Opět blátivými cestami jsem pokračovala dál do Kraslic. za 20km jsem nepotkala člověka. V Kraslicích jsem zakoupila vodu, housky a šunku. Na lavičce pojedla a vyrazila dál. Stoupání do hodně prudkého kopce na zbytky hradu Hausperg, odkud byly krásné výhledy, mi dalo docela zabrat. Odtud jsem sešla na rozcestí s dřevěným batohem a vyrazila po pěkné cestě klesající dolů. Asi po kilometru mi došlo, že jdu špatně a musela jsem se vrátit, abych mohla po o něco horší cestě stoupat nahoru. Došla jsem až k rozhledně Bleiberg, která je bohužel zavřená, ale i tak tu jsou okouzlující výhledy na obec Bublava. Po sjezdovce jsem do ní seběhla a zavzpomínala na dětství, kdy jsem tu byla 2x na táboře. Narazila jsem zde na dvě ženy, kterých jsem se zeptala na chatu, kam jsem na tábor jezdila. Byly velmi ochotné a chatu mi ukázaly. Jedné maminka prý tam vařila. Opustila jsem vzpomínky a vydala se dál. V lese jsou zbytky opuštěných stavení, ze kterých byli vyhnáni obyvatelé po druhé světové válce. Dále jsem prošla dlouhé cesty lesem, až se začalo stmívat a tak jsem kousek před Přebuzí zakempila u turistického přístřešku, snědla večeři a uložila se ke spánku.
3 - Neděle 5.5.2024
Ráno jako vždy po snídani pěkně dál po Stezce do Přebuzi, kde se ve vsi nachází Zuzífkova lednička. Jeden milý anděl ve vsi do ní chystá nápoje a občerstvení pro nás stezkaře. Je zde i zásuvka a rychlovarná konev. Já si doplnila vodu a pokračovala dál podle Slatinného potoka dále přes kopec do Horní Blatné. Když jsem dorazila do Horní Blatné, byla jsem překvapena, jaký tu mají krásný velký kostel. Na konci městečka je obří červená lavička, na kterou jsem tentokrát nelezla. Pak zase kopec nahoru kolem vlčí a ledové jámy na Blatenský vrch, kde jsem už několikrát byla. Samozřejmě jsem neodolala vystoupat na rozhlednu a doplnila tekutiny točenou kofolou. Po poměrně prudké cestě jsem sešla k Blatenskému příkopu. Podle něj šla kolem bývalých dolů až k oblíbenému občerstvení u Červené jámy. U Červené jámy jsem se musela zastavit a dát si něco dobrého v podobě klobásy a kávičky. Ale dlouho jsem se nezdržela a pokračovala po cestě s krásnými výhledy na Plešivec směr Boží Dar. Kousek jsem šla po Ježíškově cestě, kde jsou zajímavá zastavení. Kolem Božidarského rašeliniště s kvetoucími blatouchy jsem došla až do samotného Božímu Daru. V Ježíškově poště jsem si dala u milé paní dobít mobil a powerbanku. Mezitím jsem si prošla muzeum a dala kávu ve vedlejší kavárně. Tam byla taky moc milá paní, která měla razítko Stezky a příjemně jsme pokecaly nejen o cestě. Před šestou hodinou jsem vyrazila zpět na Stezku, ale hned na konci Božího Daru, jsem zjistila, že mi chybí hůlky. Honem jsem se vrátila k poště. Mezitím přišel deštík, že jsem musela obléct pláštěnku. S hůlkama jsem stoupala nad městečko vzhůru na Klínovec. Jak jsem tak stoupala nahoru, déšť jakoby mi ustupoval z cesty a pomalu se odkrývaly nádherné výhledy na okolní hory. Byl už večer a rozhledna nebyla otevřená a celý Klínovec působil zchátrale. Byla jsem tu jednou na základce, kdy mi přišel celý areál krásný. Odtud mě čekalo nepříjemné klesání po sjezdovce do obce Loučná. Prošla jsem Loučnou a pokračovala přes kopec k zaniklé osadě Königsmühle. Mezitím sluníčko definitivně zapadlo. V jediné zastřešené budově, která slouží k přespání poutníkům, bylo bohužel obsazeno. Proto jsem si postavila stan vedle domu, udělala večeři a uložila se k spánku.
4 - Pondělí 6.5.2024
Ráno jsem si ještě uvařila snídani, zamávala opuštěné vesnici a pokračovala lesní cestou až ke staré vápence. U vápenky se nachází lesní bar, kde je možné si doplnit zásoby a zaplatit do kasičky. Samotná vápenka je velmi zajímavá stavba. Od vápenky jsem pokračovala do obce Kovářská a dále až k nádrži Přísečnice, kvůli které bylo zaplaveno město Přísečnice. Hodně cest bylo asfaltových a já měla pocit, že nikdy neskončí. Rozhodla jsem se, že dnes už mám spaní venku dost a tak jsem si zavolala na chatu Bernava, kde měli volno. Když jsem odbočila do kopce k větrným mlýnům, byla jsem ráda, že nejdu po asfaltu. U přístřešku vedle větrných elektráren jsem potkala lesníka Michala, který taky vyrazil na Stezku. Shodli jsme se, že nás ta cesta trochu vyčerpala a spolu jsme došli do Hory Svatého Šebestiána. Na benzínce si dali kávu. A dále jsme pokračovali spolu. Byl to moc fajn kluk, otec od rodiny. Povídali jsme si o dětech i o cestě. Michal moc hezky vyprávěl o přírodě, kterou jako lesník z Lužických hor, dobře zná. Cesta nám pěkně utekla až k chatě Bernava, kde jsem měla domluvené ubytování. Rozloučila jsem se s Michalem, který šel dál. Na chatě jsem se sešla s dalšími stezkaři - manželé okolo 70let s pejskem a párek mladých lidí. Dostali jsme teplou polévku a pivko. No a zase jednou teplá sprcha a normální postel.
5 - Úterý 7.5.2024
Celou noc pršelo a pokračovalo ještě dopoledne. Naivně jsem si oblékla prstové ponožky, které jsem měla hned mokré. Cesta mne vedla do Lesné, kde je vzdělávací a rekreační centrum a asi pěkné výhledy. Dále jsem pokračovala do Nové Vsi v Horách. Tady jsem si na autobusové zastávce vyměnila ponožky za voděodolné a suchu šlapala podle státní hranice až do Českého Jiřetína. Odtud podle Flájského kanálu kolem Jiřetínského vodopádu až k vodní nádrži Fláje. K nádrži jsem dorazila už dost pozdě a těžko se mi hledalo místo na spaní. Nakonec jsem přespala ve zbytcích obce Fláje. Večeřela jsem v kostele, ze kterého zbyly jen základy. Bylo to mystické místo. Dokonce jsem tam potkala i kmotru lišku.
6 - Středa 8.5.2024
Dobře vyspalá jsem rychle pobalila a opustila zaniklou obec. Prošla kolem přístřešku, ze kterého právě vstávalo několik stezkařů. Pokračovala jsem k dalšímu přístřešku s výhledem na větrné elektrárny. Uvařila jsem si snídani a pokračovala dál kolem nádraží Mikulov - Nové Město. Moje další cesta vedla kolem sádrových trpaslíků na Cínovec k milníku Stezky. U kostela jsem posvačila a šla dál. Do cesty se mi postavila Sedmihůrská vyhlídka, která nabízí výhled na Podkrušnohorskou pánev a České Středohoří. Došla jsem až na Komáří hůrku, kde stojí Komáří vížka, což je bývalá rozhledna s občerstvením. I já se občerstvila a pokračovala dál. Krásnou krajinou jsem došla až k zaniklé obci Habartice. Den byl krásný a na batohu jsem usušila mokré ponožky. U zaniklé osady Adolfov jsem narazila na srnku. Došla jsem až do Petrovic, kde stojí letadlo, ve němž se nachází restaurace. Já si koupila jen u Vietnamců vodu a pokračovala nahoru do lesů. U přístřešku jsem sledovala zapadající slunce a uvařila si večeři. Za chvíli dorazil i Dan, který povečeřel v letadle. Před tím spal v přístřešku, který jsem míjela ráno. Je to moc fajn kluk z Turnova a pěkně jsme pokecali. Nevěřil, že jsem holka z Prahy. Prý jsem na to dost v pohodě. Když jsem mu řekla, že jsem vyrostla na vesnici, byl spokojený. Ustlal si kousek od mého stanu a ráno zmizel dřív než jsem vylezla ze stanu.
7 - Čtvrtek 9.5.2024
Když jsem vylezla ze stanu, byl Dan už pryč. Posnídala jsem a vyrazila dál na Stezku. Do cesty se mi ale postavily Tiské stěny, které sice nejsou součástí Stezky, ale já je ještě neviděla, tak jsem do nich vešla. A rozhodně jsem nelitovala, protože jsou opravdu krásné. Tady se tedy příroda opravdu vyznamenala. Tiské stěny jsem opustila v době, kdy do nich začaly proudit davy turistů. Pokračovala jsem dál po trase Stezky pod skály a zase nahoru k Děčínskému Sněžníku. Tam jsem si nechala Tondu v bufetu a vystoupala na rozhlednu. Pak si dala sváču. Místní kamarád prodavačky z bufetu mi říkal, že Adršpach je ještě hezčí než Tiské stěny. No však tam taky dojdu. Od Děčínského Sněžníku cesta pořád klesala, což mi zdálo dost náročný a byla jsem fakt ráda, když jsem uviděla Labe. Došla jsem k přívozu a po chvilce čekání jsem přejela na druhý břeh. A zase mě čekalo stoupání na krásnou vyhlídku Belceder, Odtud jsem šlapala dál přes obec Arnoltice, kde mají pěkný kostel. A dál přes Janov až do Hřenska. Prošla jsem Hřenskem a začalo se stmívat, jenže nebylo kde složit hlavu. Zkoušela jsem andělku, která nabízí popovezení, ale neměla čas. Proto mi nezbylo nic jiného než dojít na Mezní louku, kde se dá postavit stan. Měla jsem toho už fakt dost a tak jsem šla přímo po silnici. Kemp na Mezní louce nefungoval, ale místo pro stan tam bylo, tak jsem povečeřela a uložila se ke spánku.
8 - Pátek 10.5.2024
Ráno jsem vstala a po snídani vyrazila autobusem zpět k Pravčické bráně. Když jsem došla pod bránu, bylo teprve 8 h a vstup ještě neotevřeli. Vyfotila jsem se s obloukem brány a vydala se na trasu Stezky. Kolem byly ještě hodně vidět následky požáru, ale příroda se pomalu začíná vzpamatovávat, jen to chce čas. Po trase jsem šla přes Meznou, kde jsem poprosila u jedné restaurace o vodu, až zpět na Mezní louku, kde jsem spala. Odtud do moc pěkného kopce přes terénní vlnky k Malé Pravčické bráně. Odtud zase nahoru dolů až k pozůstatkům hradu Šaunštejn, pod kterým jsem nechala Tondu a lezla po strmých schodech na nádhernou vyhlídku. Počasí mi přálo a výhledy byly super, jen to lezení nahoru a dolů bylo dost vyčerpávající. K vyhlídce Rudolfův kámen jsem musela opět pořádně vystoupat a cestou na vyhlídku jsem odhodila Tondu, protože to bylo už hodně náročné lezení. Vilemínina vyhlídka byla bez problémů, ale když jsem uviděla na skále Mariinu vyhlídku, chtělo se mi brečet. Jenže na ní jsem se právě nejvíc těšila, tak jsem se napila vody, vycucala 2 hroznový cukry a vydala se na ní. A nakonec jsem výstup zvládla i s Tondou. Je ze všech vyhlídek nejkrásnější, tak jsem nelitovala námahy. Jen tam bylo trochu moc lidí. Odtud jsem seběhla do Jetřichovic a nastoupila na Autobus do Děčína, kde jsem poobědvala než mi přijel vlak na Prahu. Po 8 dnech moje putování skončilo a vracím se k pracovním povinnostem. Ale brzy se zase vrátím a budu pokračovat dál po Stezce.
9 - Pátek 17.5.2024
Netrvalo ani týden a já měla volný víkend. Samozřejmě jsem sedla do vlaku a vyrazila zpět na Stezku. Chtěla jsem dojít na nejsevernější bod po alternativní trase, což znamenalo návrat do Jetřichovic a přes Mariinu a Vilemíninu vyhlídku pokračovat na sever. Tentokrát bylo dopoledne a tak jsem měla vyhlídky bez lidí. Dlouho jsem se ale nekochala a pokračoval dál kolem chaty Tokáń cestou necestou. Opět se potvrdilo pravidlo, když koukám na kopec, na který bych nerada lezla, rozhodně se k němu zatočí cesta a už funím na něj. Přesně jako u bývalé osady Zadní Jetřichovice. Chvilku jsem šla Německem za říčkou Křinicí, která zde tvoří hranici. Šlo se dobře. Potkala jsem i kmotru lišku, která si mne hned nevšimla. V odpoledních hodinách jsem došla až k rozhledně Tanečnici, na kterou jsem musela samozřejmě vylézt, i když foukal dost silný vítr. Ale výhledy byly i tak pěkné. U rozhledny stojí chata, kde se dá i něco pojíst. Tentokrát vyhrála česnečka, kofola a káva, kterou jsem dostala do pěkného starého hrnečku. Seběhla jsem od rozhledny až do Vilémova, kde je nejen léčivý pramen, ale i krásný kostel. Všimla jsem si, že je otevřený a tak jsem vešla. Uvnitř kostela byla svěže vypadající paní, která mi povídala o místní historii. Nakonec jsem se dozvěděla, že je jí 88 let. Nevěřícně jsem jí sledovala, jak se smetáčkem a lopatkou uklízí nepořádek na zemi. Nerada jsem jí opustila, podešla železniční viadukt a prošla kolem bývalého Křovinového mlýna a pokračovala do Horní Poustevny, kde je Karlínský rybník a za ním vlaková zastávka. Přes Dolní Poustevnu jsem došla do Lobendavy a začala hledat útočiště, protože se začalo stmívat. Kus za ní se nachází dřevěný přístřešek v lese, tam jsem chtěla dojít. Když jsem tam dorazila, byla už tma. Domeček vypadal pěkně až na dvě vosí hnízda. Venku se spát nedalo, tak jsem si postavila moskytiéru od stanu a po rychlé večeři šla spát.
10 - Sobota 18.5.2024
Ráno už nade mnou bzučely vosy. Pobalila jsem všechny věci ve stanu, nakonec rychle i stan a opustila přístřešek. Popošla jsem dál k více otevřenému přístřešku a uvařila si snídani. Najedená jsem pokračovala dál až k severnímu bodu. Cesta vedla přímo po státní hranici s Německem. U kamene jsem se vyfotila. Kousek dál se právě balili další lesní spáči. Já pokračovala přes hraniční přechod. Na cestě bylo hodně přístřešků s naučnou tematikou o místní krajině - většinou v němčině. Před Šluknovem Stezka opouští státní hranici a prochází městečkem. V zámecké cukrárně jsem posvačila, v obchodě doplnila zásoby a šlapala dál. A zase stoupání nad Šluknov kolem pasoucích se krav dále krajinou do obce Brtníky a nahoru po Křížové cestě pod Vlčí horu, ze které vystupuje rozhledna. Po vystoupání k rozhledně jsem měla štěstí a mohla se podívat na krajinu z výšky. Lístky prodával milý starší pán se kterým jsem prohodila pár slov. Rozhledna před rokem vyhořela nedávno byla po rekonstrukci znovu otevřena a výhled z ní stojí za námahu. Dál jsem si šla po trase Stezky a najednou narazila na luční bar. Je to moc pěkné místo, kde měli uvařenou polévku, byla možnost uvařit si kávu nebo dál pivko či jiný chlazený nápoj. Za vše se platí do kasičky. Taky zde byla toaleta a dalo se přespat na louce. Už tu pár lidí bylo, ale já snědla výbornou polévku, využila toaletu a zamířila dál do Chřibské. Po cestě jsem ještě navštívila pěkné výhledy na krajinu. Cestou jsem zavolala trail andělce Hance, která nabízí možnost přespání na zahradě přímo v Chřibské a protože se na tomto místě přesně před 72. lety narodila moje maminka, přišlo mi to jako báječný nápad. Blížila se osmá hodina a já nechtěla přijít moc pozdě, tak jsem spěchala. Městečko leží pod kopcem, který jsem dolů skoro běžela. Když jsem se přiblížila, Hanka už na mě čekala před městem, Bylo to úžasné setkání s moc milými lidmi, protože doma byl i manžel Hanky. Uvařila mi čaj a pak jsme ještě vyrazili na procházku hledat rodný dům mé maminky. Nakonec jsem použila jejich toaletu a koupelnu a uložila se ke klidnému spánku na zahradě.
11 - Neděle 19.5.2024
Vyspalá do růžova, plná krásných zážitků z předchozího dne jsem si ještě na zahradě uvařila snídani, zabalila věci a rozloučila se s báječnými lidmi, kteří mi poskytli azyl. Domluvili jsme se, že se brzy vrátím s maminkou. Prošla jsem kolem torza podstavce pro střelecký terč, který vypadal jako zbytky hradu a na doporučení Hanky si vyšlápla k vodopádu. Tam ale moc vody nebylo a tak jsem pokračovala kolem vlakové stanice Chřibská do Lužických hor. Prošla jsem osadou Jedlová a po sjezdovce vyšplhala k rozhledně. Lidí tam ještě moc nebylo. Proto jsem nejdřív vystoupala na rozhlednu a užila si výhled do krajiny. V chatě u rozhledny jsem si dala výborný borůvkový koláč a kofolu, což jsem si po výstupu sem vážně zasloužila. A zase z kopce dolů směr nedaleký Tolštejn. U hradu mne přepadl deštík, ale naštěstí netrval dlouho. Tady už bylo lidí hodně, proto jsem se moc nezdržovala, rychle prošla hrad a zamířila dál. Došla jsem na vyhlášené nádraží Jedlová s restaurací. Neměla jsem hlad, proto jsem jen použila místní wc a pokračovala podle hranice až na horu Luž. Byla neděle odpoledne a všude plno turistů z Čech, Německa i Polska neboť se kousek odtud ty tři země potkávají. Užila jsem si výhledy, sešla k chatě Luž a pokračovala dále z kopce směr Dolní Světlá, odkud mi jel autobus na vlak domů.
12 - Pátek 31.5.2024
Ze Stříškova jsem vyrazila autobusem do Nového Boru, kde jsem posvačila kávu a dortík, než mi přijel další autobus směr Dolní Světlá Mařenice, odkud jsem naposledy odjela. Po vystoupení z busu začalo mírné stoupání ke státní hranici podle které vedla Stezka. Kus cesty vedl po německé straně, kus přímo po hranici. Všude byly krásné skalní vyhlídky do Německa. Z výšky jsem viděla i hrad Oybin, kde jsme byli s partičkou před šesti lety. Pomalu jsem došla k rozhledně Hochwald na které jsme taky byli. Na Hvozdu se vyfotila u známého kříže a pokračovala dále krajinou Lužických hor. U skautské studánky jsem si doplnila vodu a začaly se honit mraky. V Petrovicích jsem mohla obdivovat dřevěnou zvonici a pokračovala dál. Začalo bouřit a přišel pořádný déšť. Došla jsem k přístřešku Pod Loupeživým vrchem a uvařila si večeři. Než jsem dojedla, déšť pomalu ustal a já zamířila k Bílým kamenům, které vypadají jako sloni. I tady jsem byla se svou partou a tehdy 18. letým synkem. Na louce kousek od kamenů jsem si postavila stan a uložila se ke spánku.
13 - Sobota 1.6.2024
Při balení stanu jsem musela vyklepat hodně slimáků. Prošla jsem Jirtavou a stoupala zase do kopců. Opět začalo pršet, ale měla jsem na cestě turistický přístřešek, kde jsem si uvařila snídani a déšť pomalu ustával. Před polednem jsem došla do Chrastavy, kde byly na náměstí trhy a konalo se nějaké vystoupení. Objevila jsem otevřené bistro, kde mi udělali skvělou slanou palačinku, kofolu i kávu. A samozřejmě použila toaletu. Z Chrastavy jsem se vydala na další etapu do Jizerských hor. Počasí střídavě deštivé, ale nedala jsem se odradit. A zase stoupání přes Oldřichovský Špičák ke skalnímu hradu. Cestou přes krásné lesy nahoru dolů pokračovala jsem Jizerkami. Několikrát jsem potkala mloka skvrnitého. Malé zastavení v přístřešku a vylovení kokosového suku, který jsem si koupila v Chrastavě. Nyní mi přišel k chuti. Kolem různých zajímavých útvarů, z nichž jeden připomíná gorilu, jsem došla na Oldřichovské sedlo a pokračovala do kopce na Poledník a zase dolů k občerstvení Hřebínek, které už mělo zavřeno. V občerstvení ale funguje samoobsluha. Doplnila jsem vodu, vypila jednu kofolu a začala stoupat k Ptačím kupám. Na Ptačích kupách pomalu zapadalo sluníčko, stihla jsem ještě dojít na Holubník, kde měl postavený stan nějaký nečesky mluvící mladý muž. Dost foukalo, tak jsem radši pokračovala k přístřešku do sedla. Tam ale zase bydlely vosy, proto jsem si postavila stan vedle a přenocovala.
14 - Neděle 2.6.2024
V noci se v přístřešku ubytovali dva kluci, tak jsem byla ráda, že nespím uvnitř. Ráno jsem pobalila a po dřevěných chodnících pokračovala dál. Byla dost mlha a tak výhledy nebyly žádné. Došla jsem konečně k lavičkám a uvařila si snídani. I když nebyly žádné výhledy, nevynechala jsem rozhlednu Na Čihadle, odkud je vyhlídka na jezírka. Tady už vedou dlouhé cesty mezi lesy. Dorazila jsem k Mariánskohorským Boudám, které znám z našich výletů s partičkou. Pomalu jsem došla na známou protrženou přehradu. Smutné místo dávné tragédie nyní žije turisty. I když tu ještě nebyli majitelé občerstvení, každý si může natočit pivo nebo kofolu a hodit peníze do kasičky. Pak dorazili majitelé a k pivku jsem si dala klobásu i kávu. Byli tu další stezkaři, tak jsme mohli trochu pokecat. Od protržené cesty jsem pokračovala na Jizerku, pak jsem musela vystoupat na vrchol Bukovce a odtud jsem téměř doběhla do Harrachova na vlak, kterým jsem se vrátila přes Tanvald domů.
15 - Pondělí 24.6.2024
Dle plánu jsem vyrazila zase z Prahy autobusem do Jablonce a odtud do Harrachova. A tím to začalo. Nejdřív jsem trochu stoupala k Mumlavskému vodopádu, který jsem do té doby ještě ´neviděla. Při pokusu o selfie jsem sebou práskla na mokré kameny, což nebyl dobrý začátek. Naštěstí se to obešlo jen s modřinou a mohla jsem pokračovat kolem Krakonošovy snídaně až k vrcholkům Krkonoš. Vystoupala jsem na Pančavskou louku, kde jsem si připomněla příběh Hanče a Vrbaty. Došla jsem k prameni Labe, ale bylo tu hodně lidí, proto jsem se moc nezdržela a pokračovala dál k Labské boudě. Na Labské boudě jsem pojedla svoje oblíbené borůvkové knedlíky a pivko. Samozřejmě nakonec ještě kávu, protože bylo třeba to pivo neutralizovat. Tyhle knedlíky byly nejlepší, co jsem si na Stezce dala. Po jídle jsem sešla k Labskému vodopádu, kde jsem se chvíli kochala a zase šlapala dál. Už z dálky byl vidět vysílač Sněžné jámy u Ďáblovy kazatelny. I teď byly v jámách malé zbytky sněhu a mohla jsem se kochat krásnými výhledy na polskou stranu. Po kamenech jsem poskakovala i s Tondou na zádech dál kolem Mužských kamenů k Dívčím kamenům. Prošla jsem kolem Petrovky ke Špindlerově boudě, minula Polední kámen a cestou česko-polského přátelství mířila až k Luční boudě. To už jsem viděla svůj zítřejší cíl Sněžku. Ubytovala jsem se v Luční boudě na společném pokoji a vyrazila do restaurace na večeři. Mají tu sice vyhlášené borůvkové palačinky, ale já si dala s chutí pstruha z jejich sádek a výborné pivo Paroháč. Pak jsem si šla lehnout, ale do pokoje dorazilo asi osm spolubydlících, kteří taky odešli na večeři a kolem desáté se vrátili. Ač se snažili chovat tiše, moc dobře se nespalo.
16 - Úterý 25.6.2024
Spolubydlící ráno vstávali už ve 3 h. Já počkala, až odejdou a taky se pobalila. Kolem půl čtvrté jsem zvolna vyšla směr Sněžka. Na cestu mi svítil měsíc, tak jsem ani nepotřebovala čelovku. Na vrcholu bylo hodně lidí kteří stejně jako já čekali na svítání. Měli jsme štěstí, že bylo zrovna jasno. Mohli jsme obdivovat krásné sluníčko vycházející za obzorem. Když jsem se dostatečně pokochala výhledy ze Sněžky a nechala odejít davy, vyrazila jsem dál po hřebenu směr Horní Malá Úpa. Výhledy byly ještě dlouho překrásné, pak jsem ale začala klesat k chatě Jelenka a ještě dál. Kolem útulku na Jelení, kde se sbíral kolega stezkař, jsem došla až na Pomezní boudy. Bylo brzy ráno a všechno ještě mělo zavřeno. Proto jsem pokračovala do dalších kopců. Došla jsem až do Žacléře, kde jsem se konečně najedla a doplnila tekutiny kofolou. Odtud vedla cesta do Bernartic, kde mají pěkný viadukt. V dálce už jsem viděla svůj další kopec Královecký Špičák. Výhledy ze Špičáku stály za to. Potom jsem spěchala dál kopci nahoru i dolů po státní hranici. Zvláště jeden kopec byl hodně prudký a bylo náročné ho sejít dolů. Spěchala jsem, protože na mě na hraničním přechodu Chvaleč-Petříkovice čekal synek s autem.
17 - Středa 3.7.2024
Ráno jsem opět vyrazila s Tondou vlakem přes Turnov do Petříkovic. Odtud jsem došla zpět na hraniční přechod Chvaleč-Petříkovice, odkud mě naposledy odvezl synek. Přešla jsem na polskou stranu a pokračovala dále podle hranice. Na louce jsem dohnala párek stezkařů z Brna. Chvilku jsme si povídali, ale šli pomaleji, proto jsem se s nimi rozloučila a šla dál. Musela jsem vystoupat hodně nepříjemný kopec, po kterém následovala pohodová hřebenovka, která kopírovala státní hranici. Od hranice pak Stezka odbočila přes Libnou do Zdoňova. Kolem kaple sv. Jana Nepomuckého jsem došla ke Zdoňovským menhirům věnovaným poctě zvířat a dále jsem pokračovala do Adšpachu. Jedno místo bylo tak úzké, že jsem se tam s Tondou sotva vešla, ale já se nedala. Lidí tu bylo opravdu dost, ale ty skály jsou opravdu krásné. Po prohlídce Adršpachu jsem zamířila dál do Teplických skal. Nejdříve jsem vystoupala do horní části skal a užívala si krásné výhledy. Pak vedla dolů, kde je spousta zajímavých skal, připomínajících medvěda, krokodýla, korunu nebo Karla IV. Tady jsem byla sama bez lidí. Zavzpomínala jsem na pohádku Třetí princ. Kolem půl osmé jsem se těšila , že jsem na konci, ale najednou se vedle cesty vynořily schody na zříceninu hradu Střmen. No musela jsem po nich vylézt nahoru. Vyhlídka na okolní skály stála za to. Kolem osmé jsem povečeřela v hotelu Orlík a pokračovala jsem do kempu do Teplic nad Metují, kde jsem si zaplatila místo na stan, umyla se a vypila pivko Krakonoš. V kempu jsem se setkala s lidmi, které jsem potkala kus před Adršpachem, tak jsme zase trochu pokecali.
18 - Čtvrtek 4.7.2024
Dobře vyspalá jsem si uvařila snídani, dobila všechny baterie a vyrazila vstříc dalšímu dobrodružství. Prošla jsem Teplicemi nad Metují a pokračovala dále do Vernéřovic. Ve Vernéřovicích se nachází další mezník cesty, se kterým jsem se musela vyfotit a zamířila jsem do Broumovských skal přes Honský Špičák kolem Laudonových valů. Vyšplhala jsem na Kačenčinu vyhlídku a vešla mezi Broumovské stěny. Prošla jsem část skal a dorazila k chatě Hvězda. Rozhodla jsem se, že si dám něco k jídlo a vešla do restaurace. Tam mě s nadšením uvítali a já si dala polévku a pivko, které si mi přistálo na stole sotva jsem dosedla. Potom jsem si ještě dala kávu a palačinku. Od Hvězdy jsem šlapala dál kolem skal připomínajících různá zvířátka apod. Na jednom místě jsem nemohla vylézt a musela jsem vyhodit Tondu s hůlkama nahoru a pak jsem s pomocí kolen vylezla i já. Cesta byla pořád nahoru a dolů hodně náročným terénem s odbočkama na vyhlídky. Na jednom místě byl opět úzký průchod, ale zase jsem to i s Tondou zvládla. Jednu chvíli přišla malá přeprška, která naštěstí rychle odešla a opět vyšlo sluníčko. K večeru jsem opustila skály a nakonec zakempila na louce u Machovské Lhoty.
19 - Pátek 5.7.2024
Ráno jsem jako vždy pobalila a vyrazila přes Machovskou Lhotu vzhůru do kopce. Konečně normální kopec a ne skály nahoru dolů. Došla jsem do polské obce Pstražna, kde je skanzen lidové architektury. Odtud zase nahoru do kopce. U kapličky jsem posnídala a zamířila směr Náchod. Prošla jsem lesy, louky a kochala se krajinou. Před Velkým Poříčím jsem sledovala přistávající letadla. Ve Velkém Poříčí jsem přešla řeku Metuji a šla kus střídavě po jednom a druhém břehu. U Bělovsi jsem opustila řeku a šlapala přes kopec do polského Brzozowie a České Čermné. Tam jsem potkala bloudící starší cyklistku, které došly data a nevěděla, jak zpátky. Chvilku jsme pokecaly a já jí ukázala cestu. Sama jsem pokračovala do Nového Hrádku, kde jsem dala pozdní oběd a odjela domů.
20 - Pátek 12.7.2024
Přijela jsem do Nového Hrádku a vzpomněla si, že nemám žádnou kaši na snídani. Naštěstí tam měli otevřený krámek, kde jsem si kaše dokoupila i zmrzlinu. Odtud mě čekalo první stoupání k rozhledně Šibeník, která má 183 schodů, na něž jsem samozřejmě vystoupala. V infocentru jsem si uvědomila, že mi chybí i plecháček na kávu, proto jsem si zakoupila pěkný hrneček s rozhlednou. Prošla jsem kolem křížové cesty, pivovaru a vešla do Olešnice v Orlických horách. Na konci Olešnice jsem maličko zabloudila, ale zase jsem se vrátila na trasu a stoupala vzhůru do kopce až na Vrchmezí, kde je rozhledna, ale spustil se silný déšť a já rychle nasadila pláštěnku. Pokračovala jsem dál horami až na Šerlich. Tam jsem se zastavila v Masarykově chatě. Uvnitř byla partička chlapů, co taky jdou Stezku. Já se ale nepřidala k nim a v klidu jsem si vychutnala borůvkovou palačinku a pokračovala dál. Přestalo pršet, tak bez pláštěnky. Minula jsem srub na Velké Deštné a došla na rozhlednu. Na rozhledně seděli tři Poláci a vedli dlouhou diskuzi, proto jsem udělala pár fotek a pokračovala dál. Cestou jsem zobala lesní jahody a borůvky. Bylo to jako bych se vrátila do dětství. Pod Homolí jsem neodolala zajít ke Kačenčinu šenku. Je to samoobslužné občerstvení v lese, kde jsou limonády nebo pivko v basách uprostřed místního potoka. Platí se do kasičky. Další cesta byla hodně náročná řádně podmáčeným terénem. Na Pěticestí byl v boudě ubytovaný starší Stezkař, tudíž nemělo smysl zůstávat. Hezky jsme se pozdravili a já pokračovala dál. U Mezivrší začalo pršet. Zastavila mi slečna s autem, jestli nechci svézt. Odmítla jsem, že to dojdu, ale brzy jsem litovala. Spustila se strašná bouřka a nebylo kam utéct. Jen jsem počítala hromy a blesky. Opravdu jsem se bála. Naštěstí jsem v pořádku došla až do Neratova, kde je u kostela louka pro stany. Unavená jsem usnula ve stanu. Bouřka už odešla a jen trochu pršelo.
21 - Sobota 13.7.2024
Ráno už nepršelo. Došla jsem se umýt a na toaletu ke kostelu, posnídala z nového hrnku a zašla do kostela. Ranní atmosféra kostela mě ohromila. Přispěla jsem do elektonické kasičky, pobalila věci a stavila se v infocentru pro razítko. Tam byl moc milý pán podporující Stezku, tak jsem se trochu zapovídala. No a zase stoupání do kopce a klesání přes pastviny. Byla mlha a krajina vypadala dost tajemně. Došla jsem k moc pěknému kostelu sv. Jana Nepomuckého, který je sice zchátralý, ale má úžasnou atmosféru. Sešla jsem až k Divoké Orlici, která se tvářila opravdu divoce. Kolem pastvin jsem došla až do Bartošovic, kde je sídlo chráněné dílny Kopeček ke které jsem zašla. Odtud zase nahoru a dolů až k Zemské bráně. Špatně jsem odbočila a tak jsem se musela na Zemskou bránu kousek vrátil. Je to pěkná kamenitá cesta podle Divoké Orlice. Dále mne čekalo menší stoupání k turistické chatě Čihák. U chaty stál pán a zeptal se, zda nemám žízeň a kupodivu měla jsem i hlad. Moc dobře jsem se napila a najedla. Přešla jsem Červený potok, který tvoří státní hranici a pokračovala jsem po polské straně kolem zbytků stavení zpět do Čech přes Mladkov dále po Betonové hranici kolem řopíků a pěchotních srubů. Kolem 18 h jsem dorazila ke tvrzi Bouda, ve které už jsem několikrát byla, proto mi ani nevadilo, že už mají zavřeno. Posvačila jsem na lavičce a šlapala dál. Ještě kus lesem od řopíku ke srubu až k Boříkovicím, kterými jsem prošla a zamířila do Králík. Na benzínové pumpě jsem si dala večeři a vyšlápla nahoru k Hedeči. Odtud jsem mohla pozorovat západ slunce. Vedle kláštera jsem si postavila stan a rychle utekla před mraky komárů pod moskytieru stanu. V noci se spustila velká bouřka.
14.7.2024
Dolní Morava a Hedeč
Po noční bouřce přišlo krásné ráno. Po snídani na lavičce vedle kláštera jsem seběhla do Králík a odjela autobusem na Dolní Moravu. Měla jsem koupené lístky na lanovku, most i Stezku v oblacích. Dolní zastávka lanovky se jmenuje Marcelka. Sky Bridge 721 je nejdelší vysutý most na světě. Měří 721 metrů, je 91metrů nad zemí a váží 405 tun. Vedle mostu zrovna chodili chodci na laně nataženém přes údolí. Nejtěžší bylo projít s Tondou turniketem. Vlastní most je pěkný a jsem ráda, že jsem ho mohla vidět. Po přejití mostu jsem se po naučné stezce vrátila na začátek a vyšla ještě na Stezku v oblacích, odkud byl výhled na pohoří Králický Sněžník, které mě čeká příště. No mám se na co těšit. Ještě jsem poobědvala a sjela lanovkou dolů zpět na autobus do Králík. Vyšla jsem zase ke klášteru v Hedeči a vešla dovnitř. V tomto klášteře byli internováni za komunistů kněží a pak zde sídlil řád jeptišek. Zapálila jsem svíčku za tátu a za babičku, která zemřela před pár dny a konečně se mi spustily slzy, které do té doby nešly ven. Babičce bylo 95let a mě to přišlo přirozené, že odešla. V klášteře jsou i Svaté schody, které se nahoru lezou po kolenou. Já se tedy jen poklonila šikovnosti našich předků a s dobrým pocitem opustila klášter. Seběhla jsem na vlak a jela domů.
25.7.2024 Chřibská
Díky Stezce a pomoci mé nové kamarádky Hanky se mi podařilo najít mamky rodný dům v Chřibské. Domluvila jsem se synkem Jirkou a vyrazili jsme autem na výlet. Samozřejmě jsme navštívili i andělku Hanku. Maminka byla moc ráda, že ten dům viděla. Bohužel nikdo nebyl venku a tak jsme si ho mohli prohlédnout jen od vrátek. Od něj jsme popošly z kopce dolů a maminka poznala i dům, kam chodila do školky. Tam jsme ještě potkaly paní v mamčině věku, která nám vše potvrdila. Synek zaparkoval kousek od toho domu a čekal, až se ozveme. Naložil nás do auta a ještě jsme se cestou domů zastavili u tety Evy v České Lípě, kterou jsem dlouho neviděla. Tak jsem i já měla milé setkání. Chudák syn jen koukal, kolik máme příbuzných, které nezná.
22 - Pátek 23.8.2024
Už se mi po Stezce stýskalo, proto jsem vyrazila po noční službě směr Králíky. Vystoupila jsem na Prostřední Lipce a navázala na trasu. Přešla jsem první kopeček a musela jsem projít přes elektrický ohradník do pastviny, kde se pásly krávy. Nebyla jsem z toho moc nadšená, ale nakonec mě krávy nechaly projít bez problémů. Za pastvinou jsem narazila na zvoničku pod Jelením vrchem, Z rozcestí pod Klepáčem byla vidět Stezka v oblacích, na které jsem byla v červenci. Cestou na rozhlednu Klepáč jsem předešla skupinku skautů a prohodila pár slov s turisty, kteří šli proti mě. Na Klepáči bylo hodně lidí. Ja vyšla na rozhlednu a šlapala dál na Králický Sněžník. Bylo horko a já toho po noční měla docela dost. Dorazila jsem k zcela nové rozhledně, u které dost foukalo i dole natož nahoře. Úplně mi došla voda, ale u rozhledny žádná nebyla. Naštěstí jsem kousek dál narazila na pramen řeky Moravy a mohla se napít svěží čisté vody, která se dál mění ve velkou řeku. Nevynechala jsem samozřejmě ani sochu slůněte, kterou sem umístil spolek Jescher v roce 1932. Dále jsem pokračovala až do Kladského sedla, kde je chata, na které jsou stezkaři vítáni. Dá se tu přespat a mají tu razítko Stezky. Já si koupila jednu kofolu a pokračovala dál. Než jsem došla k chatě Paprsek, potkala jsem párek cyklistů, kteří hledali chatu, ale navigace je vedla opačným směrem. Kolem půl osmé jsem došla k chatě, kde se nachází dřevěná kaple sv. Prokopa a kousek pod chatou je Dalimilova rozhledna, která už byla zavřená. Je to replika rozhledny, která stála na Králickém Sněžníku. Já se celou cestu těšila na borůvkové knedlíky a pivo Paprsek. Toto pivo má 10.22°, což je dle nadmořské výšky chaty. Po večeři jsem ještě popošla k přístřešku Císařská lovecká bouda, kde už byli nějací turisti. Já zvolila spaní ve stanu vedle boudy. Bohužel v přístřešku bylo dlouho živo, tak jsem ani po noční nemohla dlouho usnout.
23 - Sobota 24.8.2024
Ještě před šestou ranní jsem opustila nocoviště a stoupala na Smrk. Je to trojmezí Kladska, Moravy a Slezska. I zde se ještě spalo. Vydala jsem se na alternativní trasu Rychlebské hory. Došla jsem až na mýtinu, kde jsem si uvařila snídani a užívala si krásné výhledy. Cesta vedla podle státní hranice pořád nahoru a dolů. Bylo dost teplo, ale tyto hory jsou naštěstí hodně zalesněné a nechodí tu moc lidí. Z pramenu U buku jsem doplnila vodu. Přes hraniční přechod Černý kout jsem došla až k lesnímu baru Stříbrný pramen. Tady bylo docela dost lidí. Mimo jiné i párek starších stezkařů, se kterými jsem si chvíli povídala a vyměňovala zkušenosti. V Travné jsem nakoukla do místního kostela. Dýchla na mne dávná historie. Dál jsem stoupala vzhůru kolem pramenu Saletta, kde je socha Panny Marie Lurdské. Vystoupala jsem až na Borůvkovou horu. Zde stojí krásná rozhledna a občerstvení. Nejdříve jsem vystoupala 155 schodů na rozhlednu a užila si krásné výhledy na zalesněné kopce. Následovala odměna v podobě klobásy a pivka. Dále už jsem se řítila spíše dolů. U studánky Růženec jsem opět doplnila vodu a zamířila do Bílé Vody. Kolem sedmé hodiny jsem došla na okraj Bílé Vody. Je zde rybník, pěkná dřevěná útulna a vedle v bývalém zámečku psychiatrická a protialkoholní léčebna. Pokračovala jsem dále do vsi a zastavila se na památkově chráněném hřbitově. Jsou tu hroby sester z různých řádů, které sem internovali za předchozího režimu. Procházela jsem kolem hrobů sester a cítila smutek té divné doby. To místo má opravdu zvláštní atmosféru. Odtud jsem došla ke klášteru, který je bohužel zavřený. Po setmění jsem se vrátila k útulně, kde už byli lidi. Postavila si stan a trochu se umyla v rybníku.
24 - Neděle 25.8.2024
Ráno jsem vstala, posnídala, zabalila a odjela autobusem do Lipové. Přešla jsem na zastávku vlaku a čekala. Bohužel pak jsem si všimla, že místo vlaku jede bus a už bylo pozdě. Tak jsem se pomalu přesunula na další zastávku Lipová lázně a jela o hodinu později do Ramzové. Odtud už jsem zase pěšky vyrazila po značce na vrchol Šeráku. Stoupání na Šerák bylo hodně náročný. Kopec je to opravdu velký. Skoro nahoře jsem potkala maminku s rodinkou, která sleduje Stezku a říkala, že mi určitě dá laik na Facebooku, až dám příspěvek a opravdu to udělala. Na Šeráku bylo hodně lidí. vyfotila jsem se s kamzíkem. Já si koupila kofolu, abych doplnila energii a šlapala dál na Keprník. I tam bylo dost lidí, ale výhledy na okolní kopce stály za to. Odtud zase z kopce a do kopce až k Vřesové studánce. Od studánky byla pěkná, ale kamenitá, klesající cesta. Šla jsem svižně s hůlkama v jedné ruce. U Bílého sloupu se nacházelo hodně lidí a mě najednou podklouzly nohy a dopadla jsem na kolena. Hned mi všichni chtěli pomáhat. Já se ale zvedla a pokračovala dál jako by se nic nestalo. Teprve po dvou kilometrech jsem se podívala na krvácející koleno. Další zastávku jsem udělala u Památníku obětem hor. To už jsem byla skoro na Červenohorském sedle, kde jsem si v jedné chatě na toaletě umyla koleno a odjela domů.
26 - Pondělí 14.10.2024
Po dlouhé pauze, kdy jsem si odskočila do Santiaga, konečně návrat na Stezku. Vystoupila jsem na Červenohorském sedle a stoupala vzhůru na Švýcárnu. Poobědvala jsem své oblíbené borůvkové knedlíky a pivko. Už jsem je tu jednou měla a jsou vynikající. Počasí bylo vskutku krásné. Konečně jsem viděla Praděd a jeho okolí bez mlhy. Před pár lety jsem to štěstí neměla. Nechala jsem se vyvézt na vyhlídku rozhledny výtahem a koukala na krásné Jeseníky. Ze špičky vysílače padaly kousky ledu. Z Pradědu vedla cesta přes Ovčárnu kolem Petrových kamenů přes kopce až k Jelení studánce. výhledy na okolní kopce neměly chybu. U Jelení studánky je krásná útulna, ale bylo ještě málo hodin, proto jsem se nezdržela a šlapala dál. Cesta vedla stále dolů. Před Alfrédkou jsem šla pod zbytky starého vleku. Alfrédka byla dost opuštěná. Je tu několik chat a zbytky původní chaty, která vyhořela. Už za tmy jsem došla k rozhledně Nová Ves, která má v říjnu otevřeno jen o víkendu. Postavila jsem si stan vedle rozhledny a uložila se k spánku.
26 - Úterý 15.10.2024
K ránu pršelo, proto jsem moc nespěchala na vstávání. Po šesté hodině déšť ustal a já vylezla do chladného rána. Uvařila si snídani a užila si ranní pohody. Objevila jsem u rozhledny funkční zásuvky pro elektrokola, kde jsem nechala dobíjet powerbanku. Po sedmé hodině jsem po asfaltové cestě šlapala dál kolem kaple sv. Anny do Nové vsi. Dále cesta vedla kolem pastvin, kde mě sledovaly zvědavé krávy. Byla jsem ráda, že jsou v ohradě. Cesta pokračovala stále nahoru a dolů. Chvíli jsem ještě viděla v dáli Praděd až úplně zmizel. Najednou koukám a jsem u potoka, přes který chybí lávka. Projel traktor a mne napadlo, že mě mohl převézt. Bohužel ale pozdě a na další nemělo smysl čekat. Zula jsem boty a prošla přes brod. Voda byla studená. Další kopec nahoru a dolů a už jsem byla na okraji přehrady Slezská Harta, která je na řece Moravici. Tu jsem přešla a šlapala dál cestou necestou. Dlouho po rovných cestách, které nechtěly končit. Byly na nich namalované žluté šipky jako do Santiaga. Obklopovaly je barevné stromky a mě to už přišlo dlouhé. Tonda byl najednou těžší a já unavená. Najednou cesty přešly v džungli, kde zase žádná cesta nebyla, ale turistická značka ano. Na dalším kopci jsem viděla zapadají slunce. Dost se ochladilo, oblékla jsem si svou péřovku a kupodivu mě opět začala trasa bavit. Ve Dvorcích už byl vidět měsíc za kostelem. Já se rozhodla dojít až k hradu Vildštejn. Proto jsem pokračovala s čelovkou dál. Z hradu toho moc nezbylo. Postavila tu aspoň svůj stan a unavená usnula.
27 - Středa 16.10.2024
Tentokrát se mi zdálo ráno teplejší. Rychle jsem zabalila a vyšla z lesa, kde jsou zbytky hradu. Cestou jsem viděla vycházet sluníčko. V Budišově nad Budišovkou jsem zakoupila snídani a šlapala dál. Za městečkem se kdysi těžila břidlice a ve městě je muzeum. Na údolí padla mlha a moc toho vidět nebylo. Opustila jsem městečko. Cesta vedla k řece a opět chyběl most. No je po povodních. Naštěstí tady ještě jedna lávka kousek zpět byla. Dál se šlo pěknou podzimní krajinou a k Čermenskému mlýnu. Tady je opět milník Stezky a dokonce i razítko. No a zase voda bez mostku. Voda byla už docela studená, ale já se nedala. Sotva jsem se pracně obula a popošla dál, tak to samé. To už se mi moc nelíbilo. Natahovat zpět prstové ponožky je docela náročný. Kolem prošla mladá cyklistika, která tudy jezdí často a vodou proběhla raz dva. Opět pěknou krajinou občas přes bláto a louže jsem došla ke Spálovskému mlýnu. Tady jsem špatně odbočila a přišla na to až po kilometru, který jsem musela zpět. Cestou zpět jsem odbočila na poutní místo Panny Marie ve skále. Po návratu na trasu jsem stoupala vzhůru do kopce. Na asfaltu silnice byly povzbuzující obrázky a texty pro nějaký loňský cyklistický závod. Díky jsem nim jsem ten kopec vyšla s úsměvem. Za obcí Spálov stojí starý větrný mlýn. V Údolí Suché jsem opět musela zout boty, abych se dostala dál. A další stoupání k Dobešovu, což je nejvýše položená obec v kraji Tentokrát jsem si oblékla ponožky až na kopci ve vsi na lavičce. To už začalo zapadat sluníčko a za větrnými mlýny se objevily Beskydy. Dolů do městečka Odry byla cesta plná popadaných stromů, což bylo náročný s Tondou na zádech. Nakonec jsem to zvládla a došla na ubytování, protože potřebuji dobít elektroniku a koupel mi neuškodí. V alzaboxu jsem si vyzvedla novou kartuši na vaření. Tady jsem si ale uvařila v kuchyňce, důkladné se umyla, rozvěsila mokrý stan a věci a zachumlala se do peřin.
28 - Čtvrtek 17.10.2024
Ráno jsem dobře vyspalá, posnídala, pobalila suché věci a opět se vydala na Stezku. Nejdříve mne cesta vedla kolem přes mokřady kolem rybníků za městem. Pomalu vycházelo sluníčko. Za Emauzským rybníkem se nachází další milník stezky. Přes obec jsem přes obec Vražné jsem došla do Jeseníku nad Odrou po krásné cyklostezce na které je namalované moravské nářečím. V Jeseníku se stáčí Jesenická kyselka. Prošla jsem kolem zámku, ve kterém je hotel a restaurace. Odtud vedla cesta přes louky a já měla brzy mokro v botách. V Bernaticích nad Odrou jsem trochu oschla a už jsem v dáli viděla hrad Starý Jičín. Když jsem pod něj dorazila, nejdříve mne zaujal pěkný kostel. Od něj jsem vystoupala ke zřícenině hradu. Podle cesty vzhůru udělaly děti z místní školy strašidla a moc pěkná. Hrad byl taky zajímavý a velký. Zrovna jsem tam byla sama a mohla jsem si ho v klidu projít. Od hradu jsem seběhla přes město pod dálnici, která to tu hodně narušuje hlukem a vrátila jsem se zase do přírody. Ještě jsem si mohla prohlédnout místní poutní místo Panny Marie Lurdské v lesíku za městem. Je tam i Oční studánka s pramenem. No a už jsem zamířila cestou necestou do Hodslavic - rodiště Františka Palackého. Když jsem si vyfotila jeho sochu, rodný dům i starý dřevěný kostel, opustila jsem městečko a začala stoupat do Beskyd. Pomalu zapadlo sluníčko a vyšel měsíc. Kousek před Velkým Javorníkem jsem se už za tmy rozhodla přespat v turistickém přístřešku. Bohužel jsem měla málo vody, tak mě ještě čekala cesta ke kilometr vzdálenému prameni a zpět. Ale i když foukalo a přístřešek nebyl úplně krytý, spalo se dobře.
29 - Pátek 18.10.2024
Po pobalení Tondy jsem vyrazila do kopců. Vstala jsem brzy, abych stihla svítání na Javorníku. Jenže jsem vyrazila po špatné značce a přišla na to skoro na vrcholu Kamenářky. Po jakési cestičce, která byla a nebyla a dost prudce dolů jsem sešla na správnou trasu. Tam jsem potkala mladšího houbaře že Štramberka, který ze mě měl vánoce a prý si mě musí vyfotit. No jsem exot za tmy v lese. Když jsme se rozloučili, šla jsem dál po značce nahoru směr Javorník, ale ta se mi několikrát ztratila, tak jsem lezla kopcem sem tam. Pozdě, ale přece jsem vylezla k rozhledně. Vyplazila se nahoru a nádhera. Sluníčko už vyšlo a výhledy byly úchvatné. Sešla jsem k chatě, kde ještě měli zavřeno. I uvařila si snídani a užívala si výhledy. Po snídani zase podle značky dolů - někdy až moc prudce do sedla Pindula. A jak jinak než zase nahoru na Černou horu plazením vpřed. Tenhle kopec mi dal docela zabrat. Odtud už jen trochu vzhůru na Radhošť ke krásnému dřevěnému kostelu se sochou Cyrila a Metoděje. Když jsem tu byla před devíti lety se synkem, nebyla pro mlhu skoro vidět socha věrozvěstů ani zblízka. Nyní jsem si ale mohla užít krásné výhledy do kraje. Dále jsem pokračovala na Pustevny kolem sochy Radegasta. V opraveném Libušínu jsem poobědvala halušky a pivo Radegast a obdivovala chatu, která doslova vstala z popela. Když jsem po dobrém obědě procházela kolem Stezky Valašska, nemohla jsem odolat. Přešla jsem hýbající se Himálajský chodník a nechala se vyfotit na Skywalk. V dáli jsem viděla zítřejší Lysou horu. Pokračovala jsem na Tanečnici a pak pořádný kopec Čertův mlýn, odkud ale nebyl žádný výhled přes stromy, ale to stoupání bylo nekonečné. Nakonec jsem ho ale zvládla a dál už cesta vedla stále dolů až do Čeladné. Tam jsem na poutním místě doplnila vodu a vyrazila cestou necestou směr Smrk. Jsou tu všude uzavírky, tak přetrasováno.
30 - Sobota 19.10.2024
Tak jako vždy pobalit a vzhůru do kopce. Ještě za tmy jsem zvolna stoupala na Smrk. Cestou se začalo pomalu rozednívat. Ale všude bylo hodně stromů, které skryly východ slunce. Prošla jsem kolem studánky a škrábala se vzhůru. Na vrcholu jsem našla vzpomínku na Johna Lennona a Jana Palacha. Výhled byl jen omezený, ale i tak stál za námahu. Díky uzavřeným cestám mě mapy přetrasovaly trochu jinak a nemohla jsem projít kolem přehrady Šance, kterou jsem viděla cestou dolů. Skoro dole jsem koukala do mobilu na trasu a uklouzla na štěrku. Naštěstí jsem si nic vážného neudělala a mohla jsem pokračovat podle potoka Mazák vzhůru na Lysou. Výstup byl náročný, ale ne tak hrozný, jak jsem čekala. Postupně jsem potkávala víc a víc lidí. Po povinné fotce na vrcholu, jsem si došla do chaty českých turistů na oběd. Uvnitř se hemžilo hodně lidí a na objednávku se stála fronta, ale plněné knedlíky uzeným a pivko byly výborné. Při obědě jsem dobila i mobil a powerbanku. Vypila kávičku a pokračovala dál po červené hodně prudce dolů. A opět přišly terénní vlnky až jsem došla k Bílému kříži. Doplnila jsem u pramene vodu a šlapala dál většinou po hranici se Slovenskem. Mezitím se setmělo, jenže já potřebovala ještě kus dojít. Bylo to náročné. Často jsem musela přeskakovat vodu a přelézat padlé kmeny. Pořád jsem čekala, zda na mě nevyskočí medvěd a dost jsem se bála. U kaple Olešná bylo hodně lidí. Chtěla jsem to ukončit, ale potřebovala jsem ještě kousek popojít. Navíc to byla má poslední noc na cestě, tak by se hodilo trochu klidu. Na vrcholu Velkého Polomu sice foukal vítr, ale byl krásný výhled na měsíc a hvězdy. Už jsem ušla dost, abych si mohla odpočinout.
31 - Neděle 20.10.2024
Ráno bylo lehce pod nulou. Oblékla jsem teplé oblečení a vyrazily ke kamenné chatě, kde je rozhledna Javor, vyhlížet východ slunce. Na rozhledně jsem si udělala snídani a sledovala, jak sluníčko vychází. Výhledy do okolní krajiny byly úžasné. Dole ležela mlha a nad ní hory. Říkala jsem si, že je to fakt nádhera, ještě úžasnější než na cestě do Santiaga. To nejhezčí přišlo nakonec. Šlapala jsem dál kolem chaty Severka a nemohla se odtrhnout od té krásy kolem. I klesala jsem pomalu dolů až do Mostů u Jablůnkova. Tam jsem se neodolala vyfotit aspoň s dřevěnými medvědy u motorestu. A zase hurá do kopce, ale po tom všem mi už skoro každý kopec připadá jako terénní vlnka. V chatě Gírová jsem si koupila pivko do cíle cesty. A šla tak, abych stihla bus. Ještě jsem si užívala krajinu kolem. Byla jsem v Čechách a kolem už slovenské kopečky. No a nakonec jsem po půl roce došla ze západu na východ. Zde opět povinná fotka i s Tondou a pivkem na oslavu. Cesta nekončí. Na jaře vyrazím na jižní část Stezky. Nyní ale už jen na autobus do Bukovce a vlakem domů. Samozřejmě jsem si zaslouženě dopřála luxus Pendolina v 1. třídě.
