Rok 2020 aneb není na co čekat 

V lednu vše začalo nevině Novoročním pochodem. Stihla jsem i další Tříkrálový pochod i oblíbené Plynové lampy. A přišel jeden z horších roků. 14.2. mi zemřela kamarádka, se kterou jsme si odsvědčily vzájemně svatby. Znaly jsme se od zdrávky a najednou nebyla. Pochopila jsem, že není na co čekat a že si ten svůj život chci užít. A aby toho nebylo málo, přišel Covid. Všude plno omezení a nikdo nevěděl, co bude dál. Ještě jsme stihli jet do Jizerských hor se synem na běžky, kde jsem zvládla jako nelyžař projet 25km po horách. 7.3. jsem ušla 50km Jarní přírodou a 13.3. jsme s partou měly domluvenou prohlídku hotelu International. Pak už začaly přísná opatření.  Já začala místo cesty metrem domů, chodit po noční službě pěšky. Praha se najednou vyprázdnila. Na ústech jsme nosili roušky. Zrušily se všechny hromadné akce. A tak se nešly ani Prčice. V létě se opatření trochu uvolnili. V omezeném počtu lidí se oženil synovec. My byli na dovolené v Moravském krasu. I pár akcí s mou partou kamarádek proběhlo, teda možná i víc něž normálně. Začala jsem sbírat medaile z virtuálních pochodů. Na podzim jsem vyrazila na další dovolenou sama - tentokrát do Jeseníků. Na vánoce opět přitvrdili omezení a Praha byla najednou zase úplně prázdná.